Máte dovoleno věci zkoušet. Můžete dělat VELKÉ chyby (v rozumných mezích), protože je vám 23 a nevíte o ničem lépe.

Doporučená četba

ASKALISON

Ask Alison: Snooping, Birthday Gifts, Saying ‘I Love You’

Zeptejte se Alison: Breaking Bad není k vidění o samotě

Ano, jsi mladý a možná to nevyjde. Spousta vztahů ne. Mnoho vztahů má celý začátek, střed a konec v Clevelandu ve státě Ohio. Není to o umístění nebo stresu, protože stres bude vždy. Přemýšlím o svém raném vztahu, kde jsme se po dlouhou dobu milovali způsobem, kdy to je vše, co děláte, jako by jídlo a spánek byly takové druhotné funkce, než být hrubý a zamilovaný. I když to nakonec nevyšlo, vím, že kdyby ano, přestěhovala bych se. Ne ze slabosti, ale proto, že to byl můj člověk – a já jsem neskončila být hrubá a zamilovaná, víš?

Společné soužití je vždy legitimní zájem, bez ohledu na věk. Společné soužití vám ubere ten poslední kousíček tajemství a vy zůstanete s člověkem, kterého milujete, ale který je možná flákač, sní všechno vaše jídlo nebo má nějaký divný zvyk, který nezničí vaši přitažlivost k němu. , ale donutí vás to zpochybnit. Prvních pár dní poté, co se nastěhujete k drahé polovičce, je to trochu jako narazit na učitele mimo školu; vidíte tuto osobu v kontextu, o kterém jste si úplně neuvědomili, že existuje. Moje rada je, že pokud to umíte rozhoupat, žijte odděleně. Vztah je stále velmi nový a vy byste si měli umět užít randění, než se zdomácní. Pokud to není finančně možné, což je pro dva studenty zcela pochopitelné, zkuste mít neutrální prostor, kde můžete být sami, pokud potřebujete: další ložnice, kancelář, podivně prostorná skříň – něco.

Víte, co není dobrý příběh? “Příliš jsem se bál jít.”"

No, tady to je. Vždy se najdou důvody, proč něco neudělat, většina z nich platí. Ale tomu říkáš kluk svých snů, že? I když je důležité říct, že potkáte jiné muže, kteří budou vyhovovat všem vašim požadavkům, „chlap tvých snů“ je… těžký. Tak jdi. Znáte to, mějte plán na peníze a promluvte si o tom, co logisticky oba uděláte, když to nevyjde a pak JDETE. Víte, co není dobrý příběh? “Muž, do kterého jsem byla zamilovaná, se odstěhoval daleko a požádal mě, abych šla s ním, ale já jsem se příliš bála jít.” Víš co je? Chystám se.

Máte-li dotazy ohledně vztahové etikety, pošlete je na adresu Ask Alison [at] The Atlantic [.com].

Stejně jako caduceus a laboratorní plášť je stetoskop symbolem moderní medicíny. Někteří lékaři ale začínají pochybovat o její hodnotě. “Je to relikvie,” řekl Eric Topol, kardiolog a genetik, který řídí Scrippsův překladový institut v La Jolla v Kalifornii. Ve videu výše ukazuje, jak používat novou alternativu: malý ultrazvukový přístroj, který vypadá jako vyklápěcí telefon.

V rozhovoru s Atlantik Vedoucí redaktor Corby Kummer ve čtvrtek v The Atlantic Meets the Pacific Topol ostře kritizoval neochotu lékařů přijmout nové technologie a zapojit pacienty do péče. “Je tam neochota pustit,” řekl. „Je to hluboce zakořeněný paternalismus – ‚doktor ví nejlépe.‘ Je to jako 15. století a velekněží před tiskařským lisem.“

Topol je také velkým vyznavačem síly genetického sekvenování. Pokud lidé zjistí, co je v jejich DNA, mohou podle něj pracovat na prevenci budoucích onemocnění – někdo s predispozicí k melanomu se například může vyhýbat slunci. Topol je ale možná v malé menšině. Podle Americké lékařské asociace řekl: “95 procent lékařů se necítí dobře s genomickými daty.”

Reuters

Představovali jste si někdy, jaké by to bylo, kdyby darebáci mohli poslat e-mail s respiračním virem světu? Upadáte v noci do spánku a sníte o zdravotních krizích, které přijdou, jak osmdesátníci neustále rozšiřují své řady?

Laurie Garrett má a dělá. Je oceněnou novinářkou a vedoucím pracovníkem Rady pro zahraniční vztahy a za svou celoživotní práci si udělala odhalování největších světových zdravotních hrozeb. V rozhovoru s Atlantik senior editor Corby Kummer v The Atlantic Meets the Pacific v pátek s klidem nastínila několik velmi reálných hrozeb, kterým čelí globální populace. Je příhodné, že byla kdysi připravovanou poradkyní spiknutí Nákaza: Hollywoode, dávejte pozor.

1. SARS, seznamte se s hadždžem.

“Docela nedávno jsme měli výskyt dalšího viru: MERS, blízkovýchodní respirační syndrom, který pochází ze Saúdské Arábie,” řekl Garrett. “Všichni jsme z toho velmi, velmi nervózní, protože hadždž se blíží příští týden a v té době do Saúdské Arábie proudí několik milionů lidí a součástí hadždž je chodit kolem…”

“Dýchat na sebe?” nabídl Kummer.

Garrett se zasmál – ale jen trochu. “Ukazuje se, že jde o virus, pravděpodobně pochází od egyptských netopýrů, což je ve skutečnosti velmi Béla Lugosi.” Je velmi podobný viru SARS, který se objevil v Číně v roce 2003 a propukl velmi vážně.“

2. Viry budou novou, smrtící spamovou poštou.

Když se 3D tisk stane „4-D tiskem“, tvrdí Garrett, lidé budou schopni posílat samoreprodukující se viry po celém světě během několika sekund.

“Nyní je možné navrhnout vlastní genomickou sekvenci a poslat tuto sekvenci do 3D tiskárny, která je nabitá nukleotidy,” vysvětlila. “Některé farmaceutické společnosti již používají režim 3D tiskárny k přenosu nezbytných informací pro výrobu antigenů pro vakcíny,” řekla. „V Silicon Valley již existuje fráze „4-D tisk“, která odkazuje na vytváření struktur, které se poté, co vyjdou z 3D tiskárny, vytvoří samy. Řekl bych, že v biologii je 4-D tisk sebereplikací.“

Z hlediska národní bezpečnosti „jde o informace. Mohu poslat sekvenci na něčí tiskárnu tisíce mil daleko a tato sekvence je klíčem k vytvoření nebezpečného organismu.“

3. Vakcíny a zdravotníci, kteří je distribuují, jsou démonizováni.

Podle Garretta poté, co CIA použila falešnou očkovací kampaň proti hepatitidě jako zástěrku, aby se pokusila dostat do areálu Usámy bin Ládina, začaly mít militantní islámské skupiny podezření ze všech druhů očkovacích kampaní.

“Použili to jako způsob, jak ospravedlnit celou kampaň, která tvrdí, že očkování proti obrně musí být zastaveno, (a) protože je to nějaký druh spiknutí CIA, a (b)… tihle chlapi říkají, dokud nezastavíte všechny útoky dronů , zabijí očkovače obrny. Jedná se o neozbrojené, většinou ženské dobrovolnice, po celém Pákistánu, Somálsku, Afghánistánu a jsou terčem atentátů, za brutalitu, ve jménu islámu,“ řekla.

4. Vědci produkují nové vzduchem přenášené viry, zjevně jen kvůli tomu.

„Virus ptačí chřipky, který se objevil v roce 1997, naštěstí ještě nezasáhl mnoho lidí, ale má 66procentní úmrtnost u lidí, když se nakazí, takže je to jediný nejsmrtelnější virus, který jsme viděli v lidském oběhu. bytosti,“ řekl Garrett.

„Stalo se, že mnoho virologů nyní ve jménu veřejného zdraví [provádí] experimenty, které dávají cirkulujícím virům kapacitu, kterou v přírodě nemají, aby viděli ‚co kdyby?‘ Nizozemská laboratoř, která byla financovaný NIH změnil H5N1 na virus, který se mezi fretkami šíří vzduchem – fretky jako náhrada za lidi. A jen před několika měsíci přeměnila čínská veterinární laboratoř 127 virů [v] umělou chřipku, všechny H5N1.“ Pět z nich bylo přeměněno na vzdušné viry, řekla.

“Nemyslím si, že by tu bylo nějaké zlo, ale myslím, že je tu spousta bizarních, nemístných vědeckých záměrů.”

5. Pozor na osmdesátkovou invazi.

Lidé v západním světě však nemusejí hledat daleko všednější, ale naléhavější hrozbu: stárnoucí populaci. “Jak lidé stárnou, každá společnost zažívá více rakoviny, více srdečních chorob, více cukrovky, více chronických zdravotních problémů.”

Nejhorší část, říká Garrett? “Nemáme architekturu globálního zdraví, která by měla ponětí, jak tyto problémy řešit.”

Reuters

Než Roni Zeiger založil Smart Pacienti, online komunitu, kde mohou pacienti získávat lékařské informace, byl lékařem na plný úvazek. Díky tomu se dokáže vcítit do lékařů, kteří si stěžují na pacienty, kteří si myslí, že mohou diagnostikovat své příznaky pomocí internetu.

„Možná před 10 lety jsme byli v kulturním stavu, co se lékařů týče, kdy jsem vám na lékařském pokoji mohl říct: ‚Sakra, tenhle pacient právě přišel s dvanácti stránkami výtisků, které našel na Google a Web MD a on si myslí, že má pelagru.“ Myslím, že už jsme skoro u konce,“ řekl ve středu během rozhovoru na The Atlantic Meets the Pacific.

Říká, že od založení Web MD udělal crowdsourcing hodně pro zlepšení lékařského poradenství na internetu. I když se na webu mohou objevit nějaké špatné informace, lidé se mohou poradit s širší komunitou, aby získali druhý, třetí nebo třicátý názor. „V dobře fungujících komunitách, pokud otázka zní: ‚Jak často bych si měl nechat udělat CT vyšetření, abych zkontroloval, zda se mi rakovina ledvin neopakuje?‘ 15 lidí, kteří se na tuto otázku již dříve zabývali a skutečně studovali data a hovořili s lékaři – jsou to mikroexperti, kteří vedou diskusi.“

To je také dobré pro klinické lékaře, řekl Zeiger. “Vezměme si příklad. Dnes většina komunitních onkologů… musí vidět pacienty s rakovinou plic, pacienty s melanomem, pacienty s rakovinou ledvin a pacienty se sarkomem. Je pro ně absolutně nemožné držet krok s tím, jak rychle se věda mění. Před 10 lety to nebylo možné; dnes je to vtip. Všechny informace, které nyní lékaři potřebují vědět, se po pěti letech recyklují."

Zeiger tedy říká, že pomáhá, když lidé mohou hledat lékařskou pomoc jinde. "Pacienti často říkají: ‚Právě jsem zjistil, že mám rakovinu plic – co bych ještě měl vědět?‘ a ptají se jeden druhého ve velmi informovaných sítích. Pacienti s každým mluví o tom, jaké otázky mají klást lékaři a někdy, jak se chovat, aby se neurazili.“

Měl jsem vědět, že sesterský život není pro mě.

Když jsem šel po šachovnicových patrech na verandě v Carolina Inn, moje reakce byla výmluvná. Seděl jsem u malého stolku, jednoho z asi 20, v jedné z elegantně zařízených hodovních síní hostince. Dostala jsem sklenici vody, krabičku kapesníčků, kartotéční lístek, na který jsem měla uvést své preference pro sesterstvo, a pozorného absolventa připraveného pomoci mi s výběrem. Byl to čtvrtý a poslední den spěchu na University of North Carolina v Chapel Hill a já jsem se musel rozhodnout. Jelikož mě zavolala zpět pouze jedna společnost z 10, musel jsem si vybrat, zda bude řecký život součástí mé studentské zkušenosti. Zaváhal jsem, když jsem přejel prstem po prázdném místě na kartě, kde bude můj podpis. Podepsal jsem se a pak jsem se rozplakal.

Jako mladá žena, která se narodila a vyrostla v Severní Karolíně, bylo navštěvovat UNC vždy mým snem. Na podzim 2011 jsem využil své šance a přestoupil jsem jako junior. Snažil jsem se dělat všechny věci, které má nový Tar Heel dělat, včetně spěchání v sesterstvu. Téměř 12 procent vysokoškolských studentů UNC Chapel Hill navštěvuje řečtinu, ale areál obklopený bratrskými a sesterskými domy se zdál optimalizovaný pro řecký život. Stal jsem se tedy součástí systému, který nejen prosazoval zastaralé genderové stereotypy a přístup k vyloučení, ale také koreloval se členy se zvýšenými epizodami špatného sebevědomí a neuspořádaného stravování. A během jara 2012 se tyto tendence řeckého systému dostaly i do mého osobního života, když mě moje sestry ze spolku začaly diskriminovat kvůli mé váze.

Moje sestry se chovaly, jako bych to měl vysát, považuji se za štěstí, že jsem v první řadě součástí tak exkluzivní skupiny.

Tu noc, kdy jsem se přidal, jsem sotva tušil, jaký obrovský dopad bude mít zapojení do sesterstva na několik příštích let mého života. Věděla jsem, že se připojuji ke skupině, jejíž součástí bylo téměř 9 procent vysokoškoláků ve Spojených státech, a věděla jsem o údajných výhodách mít vestavěnou síť po promoci. Nevěděl jsem, jak stresující a demoralizující pro mě tato zkušenost bude. Z vnějšku krásných sesterských a bratrských domů, které obklopovaly můj kampus, jsem neviděl sexismus a diskriminaci, které na mě čekaly uvnitř.

Od chvíle, kdy jsem dostal svou „nabídku“ (mou formální nabídku připojit se), jsem měl pocit, že nepatřím do mého spolku. Byl jsem outsider, který nějak získal kód k zámku na dveřích. Bylo zřejmé, že několik mých nových „sester“ mě tam nechtělo a že existuje standard ženství, který musím splnit, aby mě přijali. Kdybych přemýšlel jasně, odešel bych, ale něco mě tam drželo, takže mi na tom příliš záleželo. Chtěl jsem někam patřit a najít si nové přátele v neznámém městě.

Vždy jsem měl problémy se svou váhou, ale vždy jsem dělal, co jsem chtěl, bez ohledu na to, jak moje tělo vypadalo. Moje sesterstvo otestovalo můj pozitivní obraz těla. Na spěch jsme si měli vzít sladěné outfity a sestry, které je měly na starosti sestavování, měly z velké části vybrané kousky, které jsem nosit nemohla. Většina nepřišla ve velikosti větší než 12 (což by byl problém pro několik žen z mého spolku, nejen pro mě). Když to vyšlo najevo, místo toho, aby mi dovolili vybrat si vlastní oblečení nebo najít něco podobného tomu, co vybrali v mé velikosti, rozhodli se mi dát „práci v kuchyni“, kde by mě potenciální noví členové, když procházeli domem. I když mě technicky zahrnovali tím, že mi dali něco dělat, cítil jsem se zrazen, jako by mě skrývali, protože jsem nezapadala do dokonalého obrazu ženy, kterou se snažili promítat. Měl jsem se zlobit, ale nejdřív jsem se styděl. Hněv přišel později, když moji vinu a frustraci potkaly sestry, které se chovaly, jako bych to měla vysát, být ráda, že mi dali cokoli dělat, považovat se především za šťastné, že jsem součástí tak exkluzivní skupiny.

Výzkum ukázal, že ženy s vyšším BMI mají špatnou zkušenost ještě před vstupem do sesterstva – hlásí více negativních pocitů ve spěchu.