Podle Steinberga, který studuje dospívání a vývoj mozku, je mozek zhruba ve věku 22 nebo 23 let téměř ve vývoji. To neznamená, že se nemůžete dál učit – můžete! Neurologové zjišťují, že mozek je po celý život stále „plastický“ – tvárný, proměnlivý. Ale plasticita dospělých se liší od vývojové plasticity, kdy mozek stále vyvíjí nové obvody a prořezává nepotřebné. Plasticita dospělých stále umožňuje modifikace mozku, ale v tom okamžiku se nervové struktury nezmění.

“Je to jako rozdíl mezi přestavbou vašeho domu a jeho přestavbou,” říká Steinberg.

Mnoho mozkových funkcí je však zralých před tímto bodem. Výkonné funkce mozku-logické uvažování, plánování a další myšlení vysokého řádu-jsou na „úrovni dospělosti zhruba do 16 let,“ říká Steinberg. 16letý člověk by si tedy v průměru měl na logickém testu počínat stejně dobře jako někdo starší.

Boris Sosnovyy / Shutterstock / svetografie / stevecuk / Fotolia / Paul Spella / The Atlantic

Co se vyvíjí trochu déle, jsou spojení mezi oblastmi, jako je prefrontální kůra, která reguluje myšlení, a limbickým systémem, ze kterého emoce do značné míry pocházejí, a také biologickými pohony, které byste mohli nazvat „čtyři F – boj, let, krmení“ a ffff … blbnutí, “říká James Griffin, zástupce náčelníka pobočky NICHD pro rozvoj dítěte a chování.

Dokud nebudou tato spojení plně navázána, lidé mají tendenci být méně schopni ovládat své impulsy. I to je důvod, proč se Nejvyšší soud rozhodl omezit doživotní tresty pro mladistvé. “Vývoj v psychologii a vědě o mozku nadále ukazuje zásadní rozdíly mezi myslí mladistvých a dospělých,” napsal Soud ve svém rozhodnutí z roku 2010. “Například části mozku zapojené do řízení chování nadále dozrávají v pozdní adolescenci … Mladiství jsou schopnější změny než dospělí a jejich činy jsou méně pravděpodobné, že budou důkazem” nenávratně zkaženého charakteru “, než činnosti dospělých. . ”

Přesto Steinberg říká, že otázka zralosti závisí na aktuálním úkolu. Například s plně rozvinutým logickým uvažováním Steinberg nevidí důvod, proč by 16leté děti nemohly volit, i když ostatní aspekty jejich mozku stále zrají. “Nemusíte být šest stop vysoký, abyste dosáhli poličky, která je pět stop nad zemí,” říká. “Myslím, že bys těžko tvrdil, že existují nějaké konkrétní schopnosti, které se vyvinou po 16 letech, které jsou nutné k informovanému hlasování.” Dospívající nebudou v tomto věku dělat hloupější rozhodnutí [hlasovat] než dospělí. “

Jsem OB/GYN a sleduji ženy, jak bojují s mnoha životními změnami. Vidím své pozdní dospívající a pacienty z počátku 20. let, kteří se chovají dospěleji a myslí si, že „vědí všechno“. Vidím, jak se moje pacientky učí být novopečenými maminkami, a jak si přejí, aby měly průvodce, cítily se ztracené. Vidím ženy, které procházejí rozvodem a snaží se poté najít samy sebe. Vidím je, jak se snaží udržet si mládí během menopauzy a po ní. V důsledku toho jsem na chvíli přemýšlel [o] právě tomto tématu „stát se dospělým“. Jsem matka, mám 3 děti na základní škole, vdaná (bohužel) a stále mám pocit, že dospívám. Můj manžel mě podváděl – to byl budíček. Začal jsem se sám sebe ptát: „Co chceš?“, „Co vám dělá radost?“ Myslím, že jako mnoho lidí jsem šel v životě, aniž bych zpochybňoval mnoho věcí na cestě. Jako 40letá žena cítím, že teď je čas, abych se stal dospělým-je to teď, ale ještě se to úplně nestalo. Během svých manželských konfliktů jsem zahájil terapii (přál bych si, abych to udělal ve svých 20 letech). Nyní se učím, opravdu učím, kdo jsem. Nevím, jestli zůstanu vdaná, nevím, jak to bude vypadat pro mé děti nebo pro mě. Mám podezření, že když odejdu, pak se budu cítit jako dospělý, protože pak jsem pro MĚ něco udělal.  

Myslím, že odpověď na otázku „kdy se stanete dospělými“ souvisí s tím, kdy konečně přijmete sami sebe. Moji pacienti, kteří se pokoušejí zastavit čas menopauzou, nevypadají jako dospělí, přestože jim je zhruba 40, 50. Moje pacientky, které se zdají být v bezpečí v jakémkoli ze životních bojů, to jsou ženy, které vypadají jako dospělé. Stále mají mladou duši, ale válí se všemi změnami, přijímají nežádoucí změny v jejich tělech, přijímají nedostatek spánku se svými dětmi, přijímají věci, které nemohou změnit.

-Anonymní

Na vysoké škole jsem měl profesora psaní, který si myslím, že se považoval za trochu provokatéra – v každém případě se na nás vždy snažil shodit bomby pravdy. Většina z nich se hned odrazila, ale našel mě jeden. Nepamatuji si, co to způsobilo, ale během jedné hodiny se jen odmlčel a řekl: „Ve věku mezi 22 a 25 mezi vámi bude mizerně. Promiňte. Pokud jste jako většina lidí, budete mlátit. “

A právě toto slovo, bičující se na mě v následujících letech utkvělo, jsem se třel jako kámen duševních starostí, kdykoli můj život uniká mému dosahu. Flailing je výstižný popis toho, co se stane mnoha lidem v tomto věku.

Obtíž, kterou mělo mnoho 18 až 25letých při odpovědi na otázku „Jste dospělí? přivedl Jeffreyho Jensena Arnetta na konci 90. let k seskupení těchto věků do nové životní fáze, kterou nazýval „rozvíjející se dospělost“. Rozvíjející se dospělost je vágní, přechodný čas mezi dospíváním a skutečnou dospělostí. Je to tak vágní, že Jensen Arnett, profesor psychologie na Clarkově univerzitě, říká, že někdy používá 25 jako horní hranici a někdy 29. Zatímco si myslí, že dospívání jasně končí v 18, kdy lidé obvykle opouštějí střední školu a domovy svých rodičů , a jsou právně uznáni jako dospělí, člověk opouští rozvíjející se dospělost … kdykoli je připraven.

Tato vágnost vedla k určitým neshodám ohledně toho, zda rozvíjející se dospělost je skutečně zřetelnou životní fází. Steinberg si to nemyslí. “Nejsem zastáncem rozvíjející se dospělosti jako samostatné životní etapy,” říká. “Považuji za užitečnější uvažovat o prodloužení dospívání.” Ve své knize Age of Opportunity definuje dospívání jako začátek v pubertě a končí převzetím rolí dospělých. Píše, že v 19. století byla u dívek doba mezi první menstruací a svatbou kolem pěti let. V roce 2010 to bylo 15 let, díky klesajícímu věku menarché (první období) a zvyšování věku manželství.

Jiní kritici konceptu rozvíjející se dospělosti píší, že jen proto, že roky mezi 18 a 25 (nebo je to 29?) Jsou přechodným obdobím, neznamená to, že představují samostatnou vývojovou fázi. “Mohou nastat změny v životních podmínkách, ale lidský vývoj není synonymem jednoduchých změn,” píše se v jedné studii.

“Do literatury bylo přidáno málo, co nebylo možné zkoumat pomocí starších termínů, pozdní adolescence nebo rané dospělosti,” píše sociolog James Côté v další kritice.

“Hlavně si myslím, že tato diskuse o tom, co bychom měli lidem říkat, že věk je rušivé,” říká Steinberg. “Co je opravdu důležité, je, že přechod do rolí dospělých trvá déle a déle.” Nyní pro mnoho lidí existuje několik let, kdy jsou bez rodičů, mimo školu, ale nejsou svázáni s manžely nebo dětmi.

Částečně to může být způsobeno tím, že být manželem nebo rodičem se zdá být méně ceněné jako nezbytné brány do dospělosti.

V průběhu svého výzkumu na toto téma Jensen Arnett vynuloval to, co nazývá kritériem „velké trojky“ pro to, aby se stal dospělým, což jsou věci, které lidé považují za to, co nejvíce potřebují k tomu, aby byli dospělí: převzetí odpovědnosti za sebe, dělat nezávislá rozhodnutí a stát se finančně nezávislými. Tato tři kritéria byla vysoce hodnocena nejen v USA, ale i v mnoha dalších zemích, včetně Číny, Řecka, Izraele, Indie a Argentiny. Některé kultury ale do seznamu přidávají své vlastní hodnoty. Například v Číně si lidé velmi vážili toho, že mohou finančně podporovat své rodiče, a v Indii si lidé vážili schopnosti udržet svou rodinu fyzicky v bezpečí.

Z Velké trojky jsou dva interní, subjektivní markery. Finanční nezávislost můžete měřit, ale jste jinak nezávislí a zodpovědní? To je věc, o které se musíte rozhodnout sami. Když vývojový psycholog Erik Erikson nastínil své vlivné etapy psychosociálního vývoje, každý z nich měl svou vlastní ústřední otázku, na kterou měl (doufejme) během tohoto časového období odpovědět. V dospívání je otázkou identita – objevení pravého já a toho, kam zapadá do světa. V mladé dospělosti, říká recenzeproduktu.top Erikson, se pozornost soustřeďuje na intimitu a rozvoj přátelství a romantických vztahů.

“Taylor Swift měla pravdu.” „Jsme šťastní, svobodní, zmatení a osamělí zároveň.“ Je to skvělý náhled. “

Anthony Burrow, odborný asistent lidského rozvoje na Cornell University, studuje otázku, zda mladí dospělí cítí, že mají smysl života. On a jeho kolegové ve studii zjistili, že tento účel byl spojen s pohodou mezi vysokoškoláky. V Burrowově studii byl závazek k účelu spojen s vyšší životní spokojeností a pozitivními pocity. Měřili také průzkum identity a účelu, přičemž lidé hodnotili výroky jako „Hledám účel nebo poslání pro svůj život“. Oba druhy průzkumů výrazně předpovídaly pocit horšího a méně spokojeného. Jiný výzkum však identifikoval průzkum jako krok na cestě k utváření identity a lidé, kteří se k identitě zavázali, se častěji považují za dospělé.

Jinými slovy, bičování není zábavné, ale je to důležité.

Pozdní dospívající roky a počátek 20. let jsou pravděpodobně nejlepším časem k prozkoumání, protože život má tendenci se plnit závazky, jak stárnete. “Ve středním věku, kvůli rodinným požadavkům, kvůli pracovním nárokům, lidé nejen zkoumají, kdo jsou méně, [ale] pokud to udělají, může to mít vyšší náklady,” říká Burrow. “Pokud stále hledáš řešení identity ve středním věku, protože jsi to zatím nedokázal, nejsi jen pravděpodobně vzácný, ale pravděpodobně to bude stát za vyšší cenu, větší daň – buď fyziologicky, psychologicky,” nebo sociálně – než by tomu bylo, stejné množství průzkumů, když jste mladší. “

Jensen Arnett to shrnuje slovy Taylor Swift, barda rozvíjejících se dospělých, konkrétně její písní „22.“ “[Měla] pravdu,” říká. “Jsme šťastní, svobodní, zmatení a osamělí zároveň.” Je to skvělý náhled. “

Dovolte mi předmluvu tím, že mi vadí lidé kolem třiceti a čtyřiceti let, kteří říkají, že se cítí jako děti, „nenašli se“ nebo nevědí, co chtějí dělat, až „vyrostou“.

Začal jsem studovat lékařskou školu ve svých 20 letech. Ve věku 26 let jsem byl stážistou v San Francisku během přetrvávajícího stínu HIV/AIDS. Začátkem roku jsem byl pozdě v noci povolán k posteli muže mladšího, než jsem teď. Jeho partner byl u postele, očividně dlouhý vztah, muž měl očividně také HIV. Řekl jsem mu, že jeho partner je mrtvý.

Ten rok jsme spolu se svými obyvateli řekli všem příbuzným, že někdo zemřel: manžel, dítě, rodič, sourozenec nebo přítel. Řekli jsme lidem, že mají rakovinu, HIV. Zůstali jsme v nemocnici na 36 hodinové směny. Na začátku jsem byl dospělý a bylo s ním tak zacházeno. Nebyli jsme mazlení ani chráněni. A mohli jsme to udělat. Byli jsme mladí a někdy se to ukázalo, ale nikdo z nás nebyl děti. Předpokládám, že pomohlo, že jsme všichni žili ve velkém městě s našimi skromnými platy, už ne studenti medicíny.

Tehdy jsem se cítil jako dospělý. Otázku, kdy se strom stane stromem a už ne stromkem, je evidentně nemožné určit. Totéž s jakýmkoli pomalým a postupným procesem. Mohu jen říci, že potenciál dospělých tu byl, připraven vyrůst a být zodpovědný a zodpovědný. Myslím, že osobní průmysl, oddanost něčemu většímu než sobě, součást historického procesu a vrstevníci, kteří rostou s vámi, hrají roli.

Bez soustředění, práce, strádání nebo cesty s jinými lidmi si dokážu představit někoho, kdo ve věku 35–45 let stále věří tomu, že je dítě: Občas se s nimi setkám! A je to hrozné.

-Anonymní

Podle výzkumného pracovníka pro vzdělávání 20. století Roberta Havighursta pro každou životní fázi existuje seznam „vývojových úkolů“, které je třeba splnit. Na rozdíl od individualistických kritérií, která dnes lidé uvádějí, byly jeho vývojové úkoly pro dospělost velmi konkrétní: Najít si partnera, naučit se žít s partnerem, založit rodinu, vychovávat děti, začít zaměstnání, provozovat domov. Toto jsou tradiční role pro dospělé, součásti toho, čemu jsem říkal „Nechte to na bobří dospělosti“, tedy věci, které jsou Millennials až příliš často kritizovány za to, že je nedělají a neváží si jich.

“Je pro mě legrační, že to necháváš na značkách Beaver,” řekl mi Jensen Arnett. “Pamatuji si, že to nechám na Beaverovi, ale jsem ochoten se vsadit, že to bylo mimo televizi asi 30 let, než ses narodil.” (Viděl jsem reprízy.)

Havighurst rozvinul svou teorii ve 40. a 50. letech a při výběru těchto úkolů byl skutečně produktem své doby. Ekonomický rozmach, který přišel po druhé světové válce, způsobil, že dospělost Nechat to na bobra byla dosažitelnější, než kdy byla, dokonce i pro velmi mladé dospělé. Mintz píše, že bylo k dispozici dostatek pracovních míst pro mladé muže, že někdy nepotřebovali středoškolský diplom, aby získali práci, která by mohla uživit rodinu. A tehdejší sociální morálka silně upřednostňovala manželství před nesezdaným soužitím: práce, manželka, dům, děti.

Ale to byla historická anomálie. “S výjimkou krátkého období po druhé světové válce bylo neobvyklé, že mladí dosáhli ukazatelů plného dospělého stavu před polovinou nebo koncem dvaceti let,” píše Mintz. Jak jsme viděli u mladého Henryho Thoreaua, úspěšní dospělí se často nejprve plachtili na střevle. Minulost nebyla naplněna dospělými zodpovědnými za uber, kteří se potulovali po rašeliništích v třídílných oblecích, dívali se přes brýle a říkali „Hm, ano, docela“ při některých daňových přiznáních, dokud je dnešní mládež nezabila lenošením a slangem. Mladí muži by hledali štěstí, neuspěli a vrátili se domů; mladé ženy se stěhovaly do měst hledajících práci ještě vyšší rychlostí než muži v 19. století. A aby se mohli vzít, museli někteří muži čekat, až jejich otcové zemřou jako první, aby mohli získat své dědictví.